5. Etapa: Pramollo – Pragelato

Po včerejším odpočinkovém dni 🙂 měla dnes dle nastavených časových limitů následovat pravděpodobně nejdelší etapa. Proto se pár z nás rozhodlo taktizovat a do etapy dnes vůbec nenastoupit, což sice znamenalo 10 tis. trestných bodů, ale pokud by člověk chytnul v etapě 2 – 3h od vítěze a ještě přijel výrazně po limitu (obojí není žádný problém ani pro lidi z TOP 20), započítalo by se mu bodíků mnohem více.

Je asi na čase právě teď vysvětlit složitý systém hodnocení Ironbiku, ve kterém se málokdy vyznají i sami pořadatelé 🙂

Měřené nejsou celé etapy, ale jen její předem dané části, tzv. eRZety. V každé etapě se měří zpravidla dvě RZ. Časová ztráta, kterou jednotlivec chytne od vítěze dané RZ, se přepočítá na trestné body (1s=1b). Některé RZ jsou pak mají koeficient 2 nebo dokonce 3. Tímto koeficientem se bodový “zisk” násobí. Pokud ale závodník nestihne spodní limit pro etapu, získává každou další minutou 10 trestných bodů. Pokud nestihne horní limit, je z etapy v podstatě diskvalifikován a dostává automaticky 10tis. bodů. Paradoxem pak ale může být to, co se stalo včera mě. Tím, že jsem se na trati zdržel nepatrně déle 🙂 díky totálnímu záseku a zdaleka jsem nestíhal spodní limit, vypočítal jsem si, že se vyplatí neprojet cílem a nahlásit se jako DNF (Did not finished – nedokončil). Připsala se mi tedy rovná “pětka” (10tis.), ale kdybych řádně dokončil, získal bych bodů asi 13tis. Ještě zajímavější je pak dnešní situace, kdy jsme někteří do etapy nenastoupili vůbec, odpočinuli si, dostali “pětku”, ale celkovým pořadím se posunuli třeba i výše, pač řádně dokončivší závodníci dnes pravděpodobně měli chytnout mnohem více. Nestalo se však, pořadatelé špatně “odhadli” limity pro etapu a většina lidí limit stihla na rozdíl od včerejška, kdy v limitu nepřijel ani vítěz. Tedy vynechat etapu by se vyplatilo včera, dnes rozhodně ne. Ale kromě Trundy a Šibala nám tady nikomu už o výsledek nejde, protože tento systém hodnocení se opravdu mění rychleji než zdejší počasí, které je tady neskutečné stalé a teplé.

Z dneška tedy jen z vyprávění. Etapa proti včerejšku výrazně jezdivá se třemi velkými atrakcemi. První byl několikaminutový průjezd tunelem, ve kterém byla absolutní tma. Tento úsek byl samozřejmě měřený. O pády údajně nebyla nouze. Druhá atrakce je doslova dominantou regionu – pevnost Forte Fenestrelle. Touto pevností museli závoďáci projet naštěstí směrem dolů, přičemž museli překonat několik tisíc schodů, pár tunelů, to vše s výškovým rozdílem přes 600m !!! Pod pevností někteří ještě dlouho vyklepávali ruce. Třetí atrakcí byl pak speciálně bodovaný výjezd na „buben“ olympijského skokanského můstku v Pragelatu, kdy šlo samozřejmě o to vyjet co možná nejvýše. Po 9ti hodinách v sedle to byl zajímavý pohled na bojující závodníky. Večer ve výsledkách se pak tento bodový bonusový odpočet někomu objevil a někomu ne 🙂 Nikdo z nás se ale ani nesnažil cokoliv reklamovat.

Trunda si dnes bohužel dosti nepříjemně poranil kotník, takže bude mít o to větší problém bojovat s Venturou o celkové vítězství. Šibal zůstává třetí.

6. Etapa: Pragelato – Sestriere

Předposlední etapa byla aspoň pro mě tím nejhezčím zdejším putováním. Od Pragelata se ráz hor výrazně změnil, krajina je tu snad ještě hezčí a ještě drsnější než byla jižněji. Dnešek měl přijít vrchol celého týdne – výšlap (výstup) na Monte Chaberton, dominantu vyčnívající do výšky 3136m. Ale již od startu se děli věci. V Pragelatu byla po ránu opravdová zima, computery ukazovaly 7st., foukal studený vítr, všichni navlečení až po uši spěchali od startu, pač měřený úsek byl prvních 35km (přes dva kopce). Dnešní atrakcí byly pro změnu dvě lanovky zařazené do etapy. Hned na 8.km se přijelo pod tu první, která nás vyvezla o 250m výše do Sestriere. Ani se nechci zmiňovat o tom, že v rámci měřeného úseku bylo i několikaminutové čekání ve frontě, bohužel našli se i tací, kteří předbíhali. Na lanovce byla neuvěřitelná zima a ke všemu se s náma ještě asi na dvě minuty zastavila. Až později jsem se dozvěděl důvod – dva španělé se nemohli dohodnout a sedli si oba na jednu sedačku (pochopitelně i s kolem). Po následujícím sjezdu nás dole postupně všechny zastavili a že první měřený úsek ruší 🙂 Já už se jen smál, od rána jsem fotil po trati a moc si užíval tu krásy tady, ale ti, kteří se ještě o něco snažili, snad konečně pochopili svůj zmar 🙂 Nejvíc se čertil Honza Václavík, kterému se dle jeho slov první kopec fakt povedl a nebyl vůbec nadšenej, že se “gumoval” zbytečně.

Druhý kopec, konečně měřený, byl opravdovým zážitkem. Příjemné stoupání na střední placku, výhledy, kolo se tlačilo jen posledních 100m, kde už čekala občerstvovačka a nádherná panorámata. Pod náma Sestriere, na druhou stranu výzva dne – Chaberton a všude okolo překrásný hory.

Po dlouhém, těžkém, ale jetelném sjezdu a náročném přesunu korytem řeky jsme se konečně dostali na úpatí Chabertonu. Šibal už večer pravil: “2,5h když pojedeš, 3 a víc na kochačku”. Dole si člověk připadal strašně malinkej, vrchol byl totiž vidět od spodu. Představa nekonečnýho stoupání byla 7.den závodu fakt děsivá. Převýšení skoro 2km. Tož, zařadili jsme “kašpárka” a vyrazili. Kopec to byl překvapivě jetelnej, tlačilo se cca jen 30% 🙂

Stoupání opravdu nekonečný, druhá půlka už jen suť a kámen, víc a víc zima, ale vrchol už na dosah. Myslím, že ta hora zanechala ve všech silný zážitky, ono dostat se s kolem nad 3100m se nepovede každý den. Nahoře pak stojí další vojenská pevnost a samozřejmě bufet Ironbiku. Nicméně nikdo se moc nezdržoval, pár fotek a rychle dolů, zima fakt strašlivá.

Sjezdík bohužel zase hodně po skalách chodící, ale tady se to dalo asi čekat. Krátký přejezd a druhá lanovka z druhé strany pod Sestriere, kam jsme pak ještě museli dost drsných 10km dojet po svých.

Můj účet byl 90km, 10,5h, 5km převýšení (z toho 600m lanovkou), 200fotek a 3 videa 🙂 Opravdu dlouhý den.

Trunda před posledním dnem ztrácí 79 sekund na Venturu, Šibal 3. celkově, kolem dvacítky jsou ještě Bílek, Vokoun a Václavík. Zítra už naposled…